VĚTVÁNCI

Ahoj děti a rodiče,

víte už o tom, že s námi můžete přivítat v Týnci a okolí nové návštěvníky? Že nevíte? Tak si tedy představte, že se tady u nás objevili Větvánci. Jsou to kluci a holčičky z klacíků a můžete je najít při svých procházkách. První Větvánek na Vás čeká ve školce u vrat do zahrady. Má tam svůj domeček a těší se na Vaši návštěvu. Ostatní Větvánky najdete buď náhodou sami nebo můžete sledovat tyto webové stránky. Můžete se zde podívat, kde Větvánci bydlí a navštívit je. Moc Vás prosíme, neodnášejte Větvánky z jejich domečků, moc by se jim stýskalo a určitě by uschli žalem. Oni totiž hledají své kamarády a s tím jim můžete pomoc. Podívejte se při procházkách venku, jestli Vám nějaký klacík nepřipomíná kluka nebo holčičku. Pokud ano, tak se v něm asi schovává další Větvánek. Můžete mu tedy přimalovat oči, nos a pusinku a máte nového kamaráda. Toho pak můžete odnést do domečků k ostatním Větvánkům. Větvánci budou určitě moc rádi, že mají své nové kamarády. V září, až se začne ochlazovat, se vydáme ve školce na vycházku a přineseme si všechny Větvánky, které najdeme, do školky.

Určitě se už nemůžete dočkat, až vyrazíte ven. Tak jenom malé připomenutí. Dodržujte při pohybu venku všechna opatření, která aktuálně platí. Chceme se přeci všichni brzy sejít ve školce!

A tady je pro Vás ještě příběh:

Dnes šel Dan s maminkou ven zase sám. Nikdo z kamarádů nemohl. Ne, že by Dan chodil s maminkou
nerad, ale když měl nějakého kamaráda, bylo to přece jen o dost zábavnější.
Vyrazili do parku. Dan tam chodil docela rád, ale dnes nějak nevěděl, jak se zabavit. Sem tam sebral
nějaký klacík, kopnul do kamínku, ale nic ho nezaujalo. Až najednou, jeden z odkopnutých kamínků
doletěl trochu dál, až k dubu, který Dan dobře znal. Často si u něj s kamarády hrál. Dub měl dutý
kmen a dalo se do něj kouknout malými škvírami. Dan si vždycky představoval, jaké by to bylo, kdyby
se mu podařilo dostat se nějakou tou skulinou dovnitř. A teď, jako by slyšel slabounké: „Auuu.“
„Jejda, že by tím kamínkem někoho trefil? Ale vždyť tady nikoho nevidí,“ uvažoval Dan.
Pátral, odkud ten hlásek mohl vyjít. Obešel strom ze všech stran a nakoukl i skulinami dovnitř. Tenký
hlásek se ozval znovu: „Dávej přece pozor, kam ty šutříky kopeš.“
„Tady vážně někdo je,“ pomyslel si Dan, „ale kdo?“ A tak hledal dál a najednou ho uviděl. Úplně dole
u kmene, schovaný za vylezlým kořenem, stojí malinký panáček. Tedy panáček, spíš větvička, mluvící
větvička. Kouká na něj a brblá: „Dostal jsem do hlavy kamínkem a docela to bolí.“
„Tak to promiň,“ omlouvá se Dan, „nevěděl jsem, že tu někdo je. Kdo vlastně jsi?“
„Já jsem Větvánek,“ odpověděl už přátelštěji podivný klacík.
„Aha, a kde ses tu vzal?“ zeptal se stále ještě trochu překvapený Dan.
Větvánek se dal do vyprávění: „Víš, já nejsem jediný Větvánek na světě, naše rodina je hodně
rozvětvená, mám plno sourozenců, bratranců, sestřenic, strýců, tet, … Jenže najednou všichni někam
zmizeli. A já se rozhodl, že je půjdu hledat. No, a tak jsem se octl tady. Už jsem byl z toho hledání tak
unavený, že jsem tu usnul.“
„Tak já ti s hledáním pomůžu, ve dvou nám to půjde líp,“ řekl rozhodně Dan.
„Vážně? To budu moc rád!“ rozzářil se Větvánek, „a mohl bys o tom říct i svým kamarádům. Když nás
bude hodně, určitě se nám podaří všechny brzy najít.
„Tak domluveno, Větvánku, zítra přijdu a snad ti přivedu někoho z tvé rodiny,“ rozloučil se Dan
s Větvánkem.
„Mamííí,“ zavolal Dan na maminku, „máš u sebe ještě ten můj klacík? Možná je právě v něm
schovaný Větvánkův příbuzný.“
„Větvánkův příbuzný?“ diví se maminka. „Jo, ztracený brácha, sestra, možná teta nebo strýc. Ukaž
zkusím ho objevit,“ tahal Dan celý nedočkavý mamince klacík z ruky. Pak si ale uvědomil, že sebou
nemá nožík. Ten je doma na stole. A tak chytl mamku za ruku a pelášili spolu pro nožík.
„Mami, zítra musíme znovu do parku, jo?“ naléhal na maminku Dan, když otevírali domovní dveře.
Nečekal ale na odpověď a celý nedočkavý vyrazil do schodů s klacíkem v ruce. Možná právě v něm
najde dalšího Větvánka. A pak půjdou hledat další.
Zkusíte Větvánkovi a Danovi pomoct s hledáním? Tak hurá ven…